Nebyla jsem tu víc než rok. Tedy - občas jsem nakoukla. A to bylo všechno. Bojovala jsem vnitřní boj - nechat si operovat koleno nebo ještě chvíli vydržet? Nakonec jsem nevydržela naléhání doktorů a šla jsem do toho. Podpořily mě také hlasy známých, kteří tvrdí, že jsou s endoprotézou spokojeni a že to nebolí.

Na operaci jsem byla 15. listopadu 2016. Bolelo to děsně a neměla jsem pocit, že podávané léky bolest tiší. Bolí to pořád, teď už snesitelně, ale nemohu občas spát. Po operaci mě sestry i doktoři informovali, že koleno bolí a že jsem si měla nechat operovat kyčel, ta prý tak nebolí.

Absolvovala jsem následnou rehabilitaci. Teď mám ambulantní rehabilitaci. Koleno pořád plně nepropnu ani neohnu. V únoru jedu do lázní. Počítám, že měsíc intenzivní rehabilitace v lázních mě buď rozhýbe nebo dorazí.

Padla spousta mých dřívějších aktivit. Vnučky a děti vídám sporadicky, neb dost dobře o ně nemohu pečovat. Pes se smířil s tím, že s ním nechodím na procházky a chodí sám. Manžel se sice  také smířil s tím, že nevařím, neuklízím a nezpracovávám špinavé prádlo, a prováděl to sám, ale nenápadně mi tyto aktivity přesouvá zpět.

Nepohybem po operaci mi ochably i ty zbytky svalů, které jsem někde měla. Deficit v jídle jsem ale dohnala raz dva. Chodím želvím tempem a cvičím při rehabilitaci, což je pohyb do tabulek nezaznamenatelný. Zato přijatá energie se dá zaznamenat dobře. Výsledek je celkem vidět na těle.

Tohle píšu proto, že to potřebuji a doufám ve vaši tichou podporu. A také proto, abych varovala všechny, co se na podobný zákrok chystají, před velkým optimismem.

Abych nenapsala, že totální endoprotéza kolene je brnkačka, nebolí a lehce se rozhýbe ... až zhubnu těch pět kilo!